KRESLÍM PRAKTICKY VŠECHNO

Svižný rozhovor s Lídou Slavíkovou vás bezesporu pobaví, její osobitý humor se odráží do odpovědí, které se trefují „do černého“ se stejnou přesností, jako její ilustrace.

Lído, mezi jezdci a milovníky koní je dobře známá Vaše knížka Po hlavě do oxeru. Jak byste knihu charakterizovala?

Po hlavě do oxeru je soubor příběhů a situací ze života lidí od koní. Celá knížka byla inspirovaná skutečnými událostmi víc, než by mi bylo milé. A jak je napsáno hned v úvodu, při vzniku knihy nezemřel ani nebyl zraněn žádný kůň, kupodivu nezemřel ani žádný jezdec, přestože minimálně jeden byl několikrát těžce raněn, zhmožděn a zesměšněn.

Můžete nám přiblížit hlavního koňského hrdinu? Je to sice zbytečná otázka, ale musím ji položit. Jaký je Váš vztah k němu?

Hlavním hrdinou je náš Zrzek, malý rezavý koník, který dostal do vínku komplikovanou povahu, jelikož byl od hříbátka schopen pouze čtyř duševních rozpoložení:

• mírně rozladěn
• středně vzteklý
• strašlivě rozzuřený
• do nepříčetna nasrán

Jak už to tak v životě chodí, právě k takovému zvířeti si samozřejmě uděláte citovou vazbu. I když fakt nechcete! Jak pánbůh stojí nade mnou, přísahám, že bych nespočítala, kolik inzerátů na Bazoš bylo v průběhu let podáno. A pak zase staženo. Občas večer ve stáji, když ho hladím na té jeho obrovské bílé lysince (lysinka na hlavě koně označuje, „odkud-kam“ je vymatláno 🙂 , něžně mu říkám, že největší paradox celého našeho společného soužití je ten, že bestsellerem se stala knížka o tom, jaký je kretén.

Některé situace popsané v knize jsou důvěrně známé snad každému jezdci. Vy je podáváte s lehkostí a vtipem, který v těch situacích v reálu tak nějak chybí.

Ano, jak je uvedeno hned asi na druhé stránce, knížka je i věnovaná všem těm, kteří TO ještě nevzdali, ale mají namále. Určitě je to ale knížka určená pro velice úzkou základnu čtenářů. Obávám se, s obavou hraničící s jistotou, že nekoňáci by to vůbec nepochopili. Od koňáků dostávám na knížku úžasné reakce, jak se v každém řádku poznali a smáli se. Zatímco, když jsem dala knížku přečíst části příbuzenstva, která je koňmi nepolíbená, vrátili mi ji velice rozpačitě se soucitným pohledem, že měli vždycky podezření, že „jsem divná“, avšak teď už o tom nepochybují.

Je cílem knížky jen pobavit, nebo…?

Určitě hlavně pobavit, žádné intelektuální dílo, které by aspirovalo na Pulitzerovu cenu literatury, od toho nečekejte. Je to oddechovka ke kafi, když si v mezičase mezi čtením lepíte leukoplastí servané ruce od otěží a viklá se vám zub, a máte radost z toho, že nejste sám, kdo si lepil leukoplastí servané ruce od otěží a viklal se mu u toho zub…

Jako kreslířka se také snažíte ukázat lidem, jak naše chování může být koním, psům ale i divokým zvířatům nebezpečné. Mluvím o ilustracích ukazující dopady novoročních ohňostrojů, krmení koní,… Jaké na tyto ilustrace máte ohlasy? Na co všechno se v oblasti osvěty zaměřujete?

Kreslím prakticky všechno, o co mě lidi poprosí, většinou vtipné karikatury, typu „Pozor zlý pes, zlý kocour, a za manžela taky neručím“, to mě baví. Ale už jsem párkrát dostala i vážné zakázky. Nejhorší, co jsem kdy dělala, byla brečící jehňátka stojící nad mrtvou ovčí maminkou (v rámci kampaně Nekrmte zvířata). Nebo koně na operačním stole při operaci koliky, kde bylo přání aby „lékaři byli pořádně bezradní“ (což moje kamarádka pak okomentovala: „Panebože takhle přesně se tvářil můj fotr, když nemohl o Vánocích sestavit LEGO“).

Čemu všemu se s koňmi věnujete? Je to jen parkur nebo máte i koňské aktivity?

Věnuji se hlavně parkurovému sportu. Naprostým omylem jsem se asi dvakrát nebo třikrát ocitla v drezurním obdélníku, což silně traumatizovalo jak mě, tak i diváky. A myslím, že nejvíc traumatizovaní ze všech byli rozhodčí v budkách, proto jsem se rozhodla, v rámci zachování zdravého rozumu a úcty k té disciplíně, to už nikdy v životě nezopakovat.

Psi, to je další velká kapitola Vašeho života. Jak to jde dohromady s koňmi?

Pejsky jsem si původně pořizovala jako společníky ke koním, s vidinou společných romantických vyjížděk přírodou. V té době jsem netušila, že těch vyjížděk ze sedla moc nebude, že jeden kůň zchromne a druhý bude debil, a že nakonec ze mě bude čistokrevný pejskař-pěšák, vláčený denně x kilometrů po lese na stopovačce. A na tomhle příkladu je krásně vidět, jak člověk míní, ale osud mění.

Vždycky jsem si třeba myslela, že lidi, co jezdí po psích výstavách, jsou vesměs blázni, a že „tam já bych nevlezla ani kdyby mi mířili zezadu samopalem na hlavu“.

Pokračujte, to zní zajímavě?

Na první výstavě jsem se ocitla úplným nedopatřením, když kamarádka, která mi měla moje psy předvádět, nakonec nemohla, takže mě nezbylo než zapít Lexaurin třema panákama Božkova a vlézt do toho kruhu sama. No a najednou jsem zjistila, že život není jen o „oxer vzadu o 2 díry vejš a dorovnat“. Tak jsem změnila názor z: „výstavy nikdy a jen přes mou mrtvolu“ na: „tak dobře, ale jen občas a v rozumné dojezdové vzdálenosti“. Jak jsem se ocitla se psem mezinárodní výstavě v Srbsku, netuším.

Agility, parkur se psy, k tomu jste se dostala přes koně, nebo to byla cesta jiná?

Celý život jsem si z toho dělala legraci, že „až budeme starý a opotřebovaný“, skončíme s koňmi a budeme běhat agility. Že uběhnout ty dvě minuty agility je fyzicky daleko náročnější než odjet parkur, to pro mě bylo neuvěřitelný překvapení, stejně tak, jako že mě to začne strašně bavit.

V životě se evidentně nenudíte.

Snažím se tedy střídat jezdecké aktivity s kynologickýma a ve zbytku volného času, kterého je fakt úplné minimum, občas nakreslím nějaký obrázek na přání. Se zdůrazněním, že doufám, že to nebude zase něco jako mrtvá ovce na cedulku, pak přijde zadání: „Potřebuju nakreslit našeho kováře, ale nemám fotku jeho xichtu, ale vypadá jako něco mezi Ondřejem Vetchým a Přemkem Forejtem, to zvládneš.“ To pak nad tím sedím, kleju jak dlaždič a říkám si, že příště radši dvě mrtvé ovce.

Co od Vás můžeme v nejbližší době čekat?

V nejbližší době nechystám nic zásadního. Nic, co se týče hodnot trvalého charakteru, nebo něčeho prospěšného pro lidstvo. Rok 2023 byl strašlivě náročný, jela jsem v takovém tempu, že se mi stávalo, že jsem po příchodu ze stáje usínala na chodbě při zouvání bot, s hlavou opřenou o zrcadlo. Nebo na záchodě s hlavou opřenou o ruličku hajzlpapíru, což nevím, jestli se vůbec dá zveřejnit do rozhovoru. Protože přece jen, co člověk vydrží ve dvaceti, to už tak lehce nejde ve čtyřiceti. A že už je to s váma fakt špatný, poznáte tak, že na nočním stolku máte místo romantické sklenky vína vyskládaný Algifen, Ibuprofen a Voltaren. Takže jsem musela zvolnit a ubrat. 

Na příští sezonu si chystám jednoho koníka a pokud se mi v sezóně podaří některý víkend vyjet i s pejsky na agility a netrhnout si ostudu ve smyslu „rozbila si brýle, když zakopla o svoji kolii“, budu moc ráda!